Na zuby si nasadím chránič, pečlivě uchytím polstrovaný narážeč, přikrčím se a čekám na střet. Rána. Silný náraz mi projede takřka celým tělem, protivník mě, přestože nejsem žádné tintítko, bez většího úsilí odstěhuje o dobré čtyři metry dozadu. Už chápu, jak trénuje Filip Klein. Urostlý ragbista s vypracovaným tělem patří k základním stavebním kamenům A-týmu vysočanské Pragy. „Je to velký tréninkový dříč,“ chválí někdejšího spoluhráče Jiří Boháček, člen Výkonného výboru RC Praga. "Nic nevypustí." Má pravdu.
POZDNÍ START, RYCHLÉ ZLEPŠENÍ
Do světa ragby přitom Filip Klein vletěl až po třicítce. Přesto se velkou píli výrazně posunul. Dokonce až do výběrového týmu Bohemia Rugby Warriors. „Začal s ragby pozdě, ale přišel jako hotový sportovec, proto mu to šlo tak rychle a tak dobře,“ vzpomíná Jiří Boháček. Svalnatý a mimořádně silný hráč se přirozeně napasoval mezi rojníky a to do druhé řady. Ta mu sedí, pro hráče s „pozdním startem“ je vhodnější: nevyžaduje třeba technicky náročnější rotační přihrávky, ale dává naopak prostor hráčům, kteří bojují, nevypouští a jsou smíření s velkou porcí těžké černé práce, jak v defenzívě, tak ve mlýnech či v prorážení řad protivníka.
Ještě mnohem větší než na hru svého týmu je ovšem vliv Filipa Kleina na chod celého vysočanského ragbyového klubu se slavnou historií. Je prostě všude. „Je mimořádně obětavý, pro klub pořád něco dělá,“ vidí ho Jiří Boháček. „Je to neuvěřitelný srdcař, na Pragovce je prostě furt,“ přidává se Filip Novotný, ragbista rezervního týmu RC Praga a kouč mládeže. Jeho přístup je dobře vidět i na zdánlivých maličkostech. Když v luxusním pražském hotelu Palace před dvěma týdny v noci skončila oficiální část klubového večírku RC Praga, Filip Klein nepostával u koktejlového stolečku s rozjařenými kamarády, ale poctivě stěhoval audio-video aparaturu a motal kabely.
Filip Klein (uprostřed) v zápase Pragy se Slavií. Zdroj: RC Praga
MOTIVÁTOR I
Oba Filipové, Klein a Novotný, spolu trénují mládež. „Má velmi pozitivní vliv na děti a okolí. Je obrovskou přirozenou autoritou, dokáže z dětí vyždímat neuvěřitelné výkony,“ přemýšlí nahlas Filip Novotný, sám druhořadník. „Stačí jen když přijde. Je rozdíl, když na dětském turnaji je nebo není. Dokáže děti tak dobře namotivovat, že pak hrají mnohem lépe. U nikoho jiného jsem to v takové míře nezažil.“
Právě Filipa Kleina, který i šéftrenérem mládeže v RC Praga, si letos na velký rozhovor zejména o dětském ragby vybral zkušený a dlouholetý sportovní novinář a velký příznivce ragby Martin Hašek. Ten ragbistovy postřehy zachytil pro server iSPORT.cz. Se svolením si plné interview s Filipem Kleinem můžete přečíst zde:
Trenér ragby: Na rozhodčí se nekřičí!
Autor: Martin Hašek, vydavatelství Czech News Center, server iSPORT.cz
Záběry z fotbalových zápasů, kde hvězdní hráči prostřednictvím neurvalého křiku tlačí na rozhodčí, nechápe. Filip Klein si jako mládežnický trenér ragby dává záležet, aby se děti sžily s jinými hodnotami. Vloni byl vyhlášen nejlepším mládežnickým trenérem v zemi, letos skončil třetí. „Když dítě něco provede proti hodnotám ragby, tak ho prostě posadíte,“ usmívá se.
Jako dítě hrál chytal za fotbalový Xaverov, věnoval se i kendu a takewondu. „Jsem z generace, která furt musela něco dělat,“ říká Klein. Dnes se v ragbyovém klubu Praga věnuje mládeži, kde hrají i oba jeho synové. „Mám kluky ve věku patnáct a devět. Jeden je v desítkách, jeden je v šestnáctkách. Hrají to odmalička. Makají,“ pochvaluje si.
Před dvěma lety se konalo ragbyové mistrovství světa, pocítili jste po něm nárůst zájmu o váš sport?
„První vlnu už jsme zažili, když bylo minulé mistrovství světa. Teď jsme se docela chytli. Využili jsme toho, že je o ragby zájem. Vysílá ho několik televizí. Lidi můžou vidět nejenom mistrovství světa, které přivedla Česká televize, ale anglickou i francouzskou ligu s českým komentářem. Využili jsme toho na sociálních sítích. Klubů je dost, udělaly se reportáže o každém klubu a vysílalo se to v České televizi mezi zápasy. Unie udělala mapu českého ragby, snažila se, abychom děti ke sportu nalákali.“
Druhořadníci Pragy Filipové Novotný a Klein jako trenéři dětí. Zdroj: RC Praga
Kolik dětí vám po šampionátu ve Francii 2023 přibylo?
„Já neumím mluvit za ostatní kluby, ale celkově je tendence stoupající. Ve všech klubech využili mistrovství světa podobně. V malých klubech přibyly jednotky, ve větších to byly nižší desítky. Minimálně si to přišli vyzkoušet. Všude to funguje, ale přesné číslo neznám.“
Jak staré děti k vám chodí?
„Teď sedíme na Pragovce. Když se rozhlídnete, všude okolo jsou novostavby. A novostavby, rovná se mladí lidi, rovná se malé děti. Nechtěl bych to nazvat problémem, ale trochu problémem je, že potřebujeme děti skrz kategorie. Zároveň nám to dělá pyramidu, kdy to máme dole plné a nahoru dojdou ty jednotky. Chodí spíš mladší děti do deseti let. Míň chodí dvanáctileté, čtrnáctileté děti nebo starší mládež. Díky zástavbě a našemu zásahu chodí spíš ty menší děti.“
Jaké nároky podobná vlna zájmu klade na klub?
„Největší nároky, které klub musí splnit, je prostor. S tím se perou všechny kluby. My máme jedno hřiště, pak máme druhé za klubovnou. Nedávno nám přibyla třetí plocha. U malých dětí je to o počtu pomocníků a trenérů. Ne všichni jsou trenéři, u malých dětí není úplně potřeba, aby tam byli trenéři, ale stačí pomocníci z řad rodičů, i třeba neragbistů, lidí z jiných sportů. Multisport je pro nás tam dole to hlavní, kam cílíme. Takže výzvy jsou prostor, trenéři a čas.“
Máte dost lidí, kteří by se o děti postarali?
„Na tomhle dost pracujeme. Za poslední dva roky jsme skoro zdvojnásobili trenérskou nebo pomocnickou základnu. Díky našemu řediteli na ně tlačíme, co se týče vzdělávání, ať interního, tak unijního. Je to sjednocené skrz unii až dolů. Makáme na tom. Snažíme se, aby měli aspoň tu nejnižší licenci. Několikrát ročně pro ně pořádáme školení. Máme i dost trenérů z jiných sportů.“
Například?
„Máme tady házenkářku, házení, chytání je podobné. Máme dva judisty. Úpoly? Ideální… Tlačíme na ně, aby si dělali online kurzy a školení, kdy přijde člověk z unie a ukáže jim co a jak. Děláme pro rodiče otevřené tréninky. Neuvěřitelně si toho váží, protože jakmile si to zkusí, tak řeknou: Tohle hrajete osmdesát minut? Končím… Říkám jim: A to hrajete sedm minut na šířku hřiště a jste úplně hotoví… (směje se) Vzděláváme je i tím že je necháváme hrát i trénovat ragby. Máme béčko a dost tatínků se zapojilo, aby do toho viděli. Pro ně je to největší škola, protože musí zároveň trénovat, zároveň hrát a předat to dětem. Fakt to funguje.“
Jak bojujete s prostorem pro tréninky?
„Máme spočítané, kolik dětí naše hřiště unesou. Jsou tam nějaké stropy, limity. I když jsme teď šli přes ně, jsme na limitech, co se týče lidské osádky, hlavně ploch. Těch je prostě málo. Jakýkoli sportovních ploch je málo.“
Filip Klein (uprostřed) v zápase českého výběrového týmu Bohemia Rugby Warriors. Foto: ČSRU - Martin Flousek
Pomáhá vám městská část?
„S tou samozřejmě spolupracujeme. My nejsme na vlastním, to nám extrémně pomáhá. Ale zkuste někde na městě říct, že tam chcete postavit sportoviště, nebo barák. Je to strašně jednoduché určit, co si město vybere. Sportoviště pro děti prostě nejsou a ploch je málo. To je všeobecné, to není jenom v ragby. Myslím si, že teď je víc dětí a víc trenérů, než je ploch. Devítka nám s tím pomáhá, snaží se. Spolupracujeme i s Prahou 3, kde trénujeme v zimě na umělce.“
Hodně se mluví o špatné kondici dětí, můžete to potvrdit?
„Je. Není to lepší a lepší, spíš je stagnující trend. Co se týče dětského ragby, do dvanácti let preferujeme multisport, snažíme se, aby uměli všechno. Suplujeme jim tady atletiku, gymnastiku, úpoly. Ragby je jenom nástroj, jak děti donutit tohle všechno dělat. Ragby je pozdně rozvojový sport. Když tam začnete lítat ve čtrnácti, tak to stačí.“
Jak zapojíte úplného nováčka?
„Skupiny máme rozdělené tak, abychom nikoho neodradili. Děti si označíme barvičkami od nejzkušenějších po nezkušené. Víme, co s nimi dělat. S těmi nejmíň zkušenými děláte samozřejmě jiné věci, než s těmi nejzkušenějšími. Dítě může přijít kdykoliv. Když nám do dvanáctek, kde už sport začal, přijdou chlapeček, holka, tak budou zařazeni do nejmíň zkušené skupiny. Aby nebyli frustrovaní, když jim něco nejde, běhají pomaleji, neumí kotrmelec. Jde o to, abychom je postupně postrkali výš.“
Mají rodiče obavy z toho, že je ragby tvrdý sport?
„Ten sport je tvrdý, je úpolový, je velmi kontaktní, zároveň ve velké rychlosti. Rodiče, co sem přijdou, už obavy nemají. Ale můj menší syn se ptal dvou kluků, a ti to mají zakázané, protože rodiče si myslí, že se tady zraní na první dobrou.“
Co na takové výhrady říkáte?
„U všeho je první bezpečnost, bezpečnost, bezpečnost. Když bude dělat kotrmelec neumětel, tak já tam musím být a navést ho, aby si nic neudělal. Cokoliv budete dělat, první na místě je bezpečnost. Ti, co jsou tady, jsou v pohodě. Ti, co mají přijít, někdy přichází s obavami, nebo nepřijdou, protože vidí sestřihy na Youtube, kde vám ukážou to nejhorší. Ale když si uděláte to samé z hokeje nebo z fotbalu, tak to bude taky šílené.“
Jak se děti učí hodnoty ragby?
„Hodně jim to opakujeme. Já učím děti, že když přijdou na trénink, první se pozdraví, pozdraví trenéra. Když dítě něco provede proti hodnotám, tak i kdyby bylo sebelepší, pokládalo nejvíc pětek, nejlíp skládalo, tak ho prostě posadíte: Nebudeš nadávat druhému, nebudeš do něj nesmyslně strkat. Hodnoty se jim snažíme vštípit i během turnajů. Já jako trenér třeba nemluvím na rozhodčí. Rozhodčí je tam bůh. V našem sportu to tak je. Vezeme si je pak stranou a řeknu jim: Nemluví se na rozhodčí! Rozhodčí pískne, ty couvne a končíš. Já ho klidně stáhnu ze hry a vysvětlím mu to. Po každém zápase si děti podávají ruku se soupeřem. Furt ty hodnoty cíleně nebo podprahově dostávají do sebe.“
Mluvíte s dětmi o scénách z fotbalových zápasů, kde jsou hráči zvyklí využívat síly svého klubu a rozhodčí kritizovat?
„Mluvíme. Já chci, aby děti sportovali. Ale klidně jim řekneme: Běž na fotbal, jestli tady chceš mluvit takhle! Vidíme to, vnímáme to. Nevím, jestli to tam patří nebo nepatří. Já kvůli tomu fotbal nesleduju. Ještě v dnešní době vysokorychlostních kamer s ohromným rozlišením, kdy je fakt vidět, že se nic nestalo, oni se tam válí a řvou na rozhodčího. Na druhou stranu jim to rozhodčí umožní. Já nerozumím tomu, že když k rozhodčímu ve fotbale přijde hráč a začne na něj řvát, proč nezapíská a nedá mu červenou kartu. Můžou si za to sami. Když já nechám děti řvát a běhat, budou řvát a běhat. Když jim ukážu, kde je hranice toho, co já jim dovolím, oni dosáhnou maximálně té hranice. Nevím, jestli je to tlak médií nebo lepšího klubu. Myslím, že dost často rozhodčí mají nástroje, jak tomu zabránit, ale nezabrání tomu.“
Druhořadník RC Praga Filip Klein. Zdroj: RC Praga
Jezdíte se svými týmy i na mezinárodní turnaje?
„Jezdíme do Německa, starší jezdí i to Itálie, Francie, Anglie, Irska. Je to strašně důležité. V dětských kategoriích je to relativně vyrovnané. Se stoupajícím věkem je v ragbyových zemích vidět, že jsou jinde.“
Existují možnosti hrát ragby a přitom studovat v zahraničí?
„Ve starším věku možnosti jsou. Není to pro malé děti, je to od patnácti let výš. Od nás taky kluci vyjíždějí na zkušenou. Teď pár z nich bylo na šest měsíců ve Francii, v Anglii hrát na kolejích. Dost často to spojují s jazykem, což je pro něj skvělé. Tyhle možnosti nabízí všechny kluby. Ale pro rodiče je to dost finančně náročné. Není to pro každého, i co se týče mentality. Ne každý se v patnácti, šestnácti letech sebere a vyjede někam, kde nemá nikoho, kdo by mu utřel zadek. Někteří nejsou úplně v kondici: Jdu sám do lesa. Ale možnosti tu jsou. Francie, Anglie není problém. Teď nám pojede kluk do Španělska. Musí být odvážní, ale my jim s tím stoprocentně pomůžeme. Kontakty tu jsou. Ragbyový svět je rodina. Když přijde kluk z Čech, mají radost a chtějí mu pomoct.“
Pomůže rozvoj mládeže i reprezentaci?
„Nárůst je, ale je to jako v každém jiném sportu. Ta pyramida je neúsporná. Když vezmete jiné sporty, kde dole jsou desetitisíce hráčů, tak když je dobré jedno procento, nahoře máte dobrých dva tisíce. Z toho už do nároďáku vyberete. V Čechách je kolem pěti a půl tisíce aktivních hráčů včetně dětí. Když si z toho vezmete procento, tak jsou to jednotky. Unie na tom maká, snaží se dole zvětšit základnu. To pomáhá, hráčů je víc. Ale absolutní vrchol je strašně daleko. I když jsme teď měli úspěchy v sedmičkách, progres tam je. Ale patnáctky mají strašnou spotřebu hráčů a je těžké dohnat kvalitu.“
Co u vás děti zažijí kromě ragby?
„Máme klub založený na takové rodině. Děláme otevřené tréninky pro rodiče, případné trenéry. Máme různé akce, grilovačky, čarodějnice, mimoragbyové aktivity, abychom ucelili partu, na které nám u dětí strašně moc záleží. Dvanáctky šly přespat pod širák. Pořádali jsme i sedmičkové mistrovství republiky do šestnácti let. Menší kluci se mohli podívat na svoje vzory. Teď přijde léto, bude vlna školení trenérů, rozdělování kategorií. Připravíme příměstský dětský tábor, pro většinu kategorií je soustředění.“
