Sokoli, Strahov, 40 000 diváků, Bican, poloprofesionální příprava. V takovýchto naprosto mimořádných kulisách se odehrál jeden z největších ragbyových zápasů v československé či české historii. Poněkud polozapomenutý duel s Itálií. A to se přitom uskutečnil v politicko-společensky velmi temném roce 1949, tedy v době kdy byla naše země - po krátkém nadějném poválečném období - už více než rok sevřena zákeřným a nelítostným komunistickým režimem.
V ZDRAVÉM TĚLE ZDRAVÝ DUCH!
Jak se stalo, že na tehdejší stadión Československé armády přišlo na Strahov a na ragby tolik diváků? Pomohl fígl. A taky Česká obec sokolská. Samotné mezinárodní ragbyové utkání bylo “naprogramováno” před fotbalové utkání Československa s Rumunskem. Serveru RugbyUnion.cz to při pátrání po souvislostech této takřka osmdesát let staré události potvrdil ragbyový historik Petr Skála.
Do organizace a přípravy celé velké akce se pořádně obuli Sokoli. Proslulá tělocvičná, společenská i kulturně-národní jednota ještě stihla, než ji komunisti začali systematicky likvidovat, poskytnout podmínky pro přípravu československých ragbyových reprezentantů. “Hlavní zásluhu na tom všem má ústředí České obce sokolské, které dovedlo oželet nějaký ten groš a umožnilo našim ragbistům téměř měsíční systematickou společnou přípravu,” napsal dobový tisk, kterýžto serveru RugbyUnion.cz jako zdroj poskytl z vlastního archivu další ragbyový historik Marek Švíř.
PEPI SUPERSTAR
Podle jednoho zdroje sledovalo ragby na Strahově 40 či více tisíc fanoušků, u samotného klání fotbalového (což bylo načerpáno z jiných dobových pramenů) se pak hovoří již o 50 tisících fanoušcích sportu. Po dlouhých těžkých a skromných válečných letech byl ve společnosti pořád ještě přirozeně hlad po zajímavých sportovních událostech. Zájem fanoušků silně táhla osobnost legendárního fotbalisty Josefa “Pepiho” Bicana.
Zřejmě nejlepší československý hráč kopané všech dob, kterého o top fotbalové roky “okradla” válka, hrával tehdy ligu za Vítkovické železárny. Měl ale pozici absolutní československé sportovní či společenské superstar. Naprosto srovnatelnou s Jaromírem Jágrem či Karlem Gottem své doby. Tehdy pětatřicetiletý někdejší hráč Rapidu Vídeň či Slavie Praha, který reprezentovával i Rakousko, nastoupil proti Rumunsku v základní sestavě. I s ním, naprosto rovným a férovým člověkem, velkou osobností a vzorem generací československých sportovců, později komunistický režim zatočil. Obří popularita a oblíbenost Pepiho přispěla k rekordní návštěvě na ragby v tuzemské historii.
Československo mělo kolem roku 1949 v ragby velmi dobře našlápnuto. Po válce (už od roku 1945) existovala v zemi silná podpora tohoto sportu třeba v armádě. Tvrdý sport měl tužit vojáky. Ragby bylo ve vojsku v několika týmech, v padesátých letech ale přišlo negativní hodnocení ragby reprezentačním trenérem ledního hokeje “spřáteleného” Sovětského svazu Anatolije Tarasovem. Vystrašené československé armádní špičky složené z bezpáteřních důstojníků naprosto poplatných režimu (hrdinové ze Západní fronty či domácího odboje a někdejší prvorepublikové armádní špičky byly již dávno odstrčeni z velitelských pozic či uvězněny) "aktivně" výrazně omezily ragbyové aktivity a zrušily ragby v ÚDA Praha (Ústředním domu armády).
NEJDŘÍV RAGBY PAK FOTBAL.
Vzácný archivní snímek ze zápasu Československa a Itálie v roce 1949.
Na Strahově se na fotbalové konstrukce branek přichytily háčka.
Zdroj: Archiv Marka Švíře
NEÚSTUPNÁ HOUŽEVNATOST A KRAJNÍ OBĚTAVOST ČECHOSLOVÁKŮ
Samotný zápas s Itálií v roce 1949 měl ale ještě prostředí a okolnosti tak výjimečné, že bude lépe o něm nechat hovořit dobový tisk.
„Dvě zcela mimořádné okolnosti, o nichž se dříve našim ragbistům ani nezdálo, měly hlavní podíl na nedělním krásném vítězství, jež zůstane historickým úspěchem čs. rugby. Bylo to jednak rozumné rozhodnutí, aby při velkých událostech naší kopané byla dána příležitost také dalším sportovním odvětvím zahrát si před desetitisícovými zástupy diváků, což už samo o sobě bývá velkou vzpruhou k lepšímu výkonu. Ale hlavní zásluhu na tom všem má ústředí České obce sokolské, které dovedlo oželet nějaký ten groš a umožnilo našim ragbistům téměř měsíční systematickou společnou přípravu. Tahle setba přinesla nečekaně brzy dobrou sklizeň. Rugbisté se také věru lépe nemohli osvědčit za uznalé pochopení, než právě tím, že před zraky čtyřiceti tisíc diváků porazili jedno z nejlepších evropských mužstev a oplatili mu tak loňskou porážku 0:17. A právě mezi těmi dvěma výsledky, loňským v Itálii a dnešním na Strahově, je výstižně vyjádřen mohutný skok vpřed, k němuž se naši rugbisté vypracovali. O vítězství rozhodla správná bojová taktika. Proti technice a rychlosti italských hráčů postavili naši neústupnou houževnatost a krajní obětavost. Byla to krásná ukázka bojovné hry, jejíž pravidla čerpali diváci z rozhlasových tlampačů v průběhu utkání. Chválit jednotlivce v našem mužstvu Mydloch, Žižka, Kobera, Plechatý, Holub, Vaníček, Rábl, Júza, Vajnar, Bínovec, Zrůst, Barchánek, Rinágl, Papoušek, Matuška nemá smysl proto, že hráči odnesením svého coache G. Vlka na ramenou naznačili, že celá ta radostná záležitost je věcí společnou a nedílnou. A tak to má být. Italové byli v drobné technice hry nesporně lepší, ale tentokrát se dali překvapit i vyvést ze hry a v závěrečném náporu našich úplně podlehli zmatku. Mlýnová spoj Marini – pravé křídlo Rossini a z roje Bove a Silvestri byli nejlepšími hráči hostů. V bojovném, rychlém a zajímavém průběhu hry, získali Italové v prvním poločase vedení trojkou Rossiniho. Ale Barcháňkova vyrovnávací trojka hned v nástupu po přestávce byly signálem k ofensivě, jež za chvíli vynesla další trojku Vaníčkovi. Marini pak sice ještě jednou vyrovnal, ale závěr už patřil výhradně domácím. Rinágl položil rozhodující trojku, z níž Vaníček kopem získal další dva důležité body a Žižka únikem a trojkou dovršil krásné a zasloužené vítězství.“
KAPITÁN A KOUČ
Ještě malá zmínka o dvou jménech uvedených ve výše citovaném dobovém tisku. Obě osobnosti, Zdeněk Barchánek a Gustav Vlk, by si v seriálu 100 LET RAGBY samozřejmě zasloužily vlastní obšírnou kapitolu.
Legendární ragbista Zdeněk Barchánek působil v národním týmu celých 19 let, poprvé za něj startoval již v 17 (poprvé v roce 1946 proti Nizozemsku, naposledy roku 1965 s Itálií). Ragbista Slavie odehrál za reprezentaci celkem 37 zápasů a byl i kapitánem. Rojník a druhořadník je členem Patnáctky století tuzemského ragby (stejně jako například pilíř Václav Horáček, rváček Eduard Krützner či útoková spojka Bruno Kudrna).
Kouč reprezentace a ragbista Slavie Gustav Vlk se především hokejový a ragbyový sportovní reportér po celá desetiletí mimořádným způsobem zasloužil o propagaci sportu se šišatým míčem v řadách tuzemské veřejnosti.
1949: Československo – Itálie 14:6, Strahov
Sestava Československa: Mydloch – Žižka, Kobera, Plechatý, Holub – Vaníček – Rábl – Jůza, Vajnar, Biňovec, Zrůst, Barchánek, Rynágl, Papoušek, Matuška. Ve II. poločase Vajnara vystřídal Brejla a místo Kobery hrál Häusler.
RAGBYOVÁ HYMNA PŘED ZÁPASEM
Šárka Vašíčková ve své práci Ragby - historicko společenský vývoj hry u nás a v zahraničí, kterou napsala v rámci studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze v roce 2008, píše, že “před zápasem s Itálií v roce 1949 zpívali reprezentanti Československa na melodii staré vojenské písně ragbyovou hymnu”. Zde je její text:
Rugby zdar, rugby zdar, rugby zdar, rugby zdar,
tisíců hlas Strahovem zní!
Rugby zdar, rugby zdar, rugby zdar, rugby zdar,
to je náš pozdrav poslední!
S merunou šišatou, hrajem rugby za svou zem - nikdo nás nezdolá, my je všechny rozbijem!
Rojníci se rvou, oči se jim svítí, útočníci cítí, že se proběhnou.
Jak míč dostanou napnou všechny síly, k brankovišti pílí, bodů dosáhnou!
Rugby zdar, rugby zdar, rugby zdar, rugby zdar, tisíců hlas Strahovem zní!
Rugby zdar, rugby zdar, rugby zdar, rugby zdar, to je náš pozdrav poslední!
